Marxismus a anarchismus

Motto:

„Připomíná mi to vypravování o anarchistech a bolševicích -“

„Mnoho na svou dobu uměli a taky dokázali.“

Egon Bondy, Cybercomics[1  ]

„Jeho anarchismus byl vyjádřením, ačkoliv teoreticky nesprávného, skutečně proletářského pobouření  ohledně podlosti kapitalistického světa a podlosti těch socialistů a syndikalistů, kteří se před tímto světem plazili po  kolenou“

Lev Tro ckij nad rakví známého anarchisty[2]

„Veďme dobrou a čestnou polemiku.“

Anarchista Proudhon v dopise Marxovi[3]

Autentický marxismus a anarchismus spolu v České republice v polistopadové době koexistují již prakticky dvacet let. Za tu dobu nebyla uveřejněna žádná kritika anarchismu ze strany marxistů. Tuto mezeru chce zaplnit tento článek.

Moderní marxismus a anarchismus mají spolu mnoho společného. Takto například odmítají čeští anarchisté z počátku dvacátého století vlastenectví:

„Nejsme vlastenci! Styděli bychom se pohrávat si s pojmem, jehož činné realizování znamelo a znamená pro nás násilí, loupež a vraždu na teréně bližního! Je třeba, aby všichni, kdož naslouchají varhanovému chorálu Svobody, prokleli už jednou frivolní notu písničky vlastenecké a rozešli se kázat nenávist k vlasti.“[4]

Tohle by mohl podepsat každý marxista. Byl to ostatně Marx, který řekl: „proletář nemá vlast, jen své okovy“. Stejně tak se moderní marxisté a anarchisté shodují na odsuzování rasismu, bojují za rovnoprávnost žen, homosexuálů, vystupují proti rasismu a xenofobii, proti útlaku žen, proti utlačování slabších národů silnějšími (např.v Palestině), proti válkám velmocí, za zlepšení pracovních podmínek námezdně pracujících, proti ničení životního prostředí. Stejně tak najdeme u obou proudů kritiku kořene útlaku moderního kapitalismu, odcizení námezdně pracujících. Toto například píše anarchista Stirner:

„Připoutání lidí ke strojové práci se stává zároveň otroctvím. Když je tovární dělník po dvanácti a více hodinách práce na smrt unavený, pak je připraven o to, aby se stal člověkem.“[5]

Pasáž jako by vypadla z Marxových Ekonomicko-filosofických rukopisů, jež jsou však, nutno napsat, analýzou odcizení daleko hlubší, než kdy napsal jakýkoliv klasik anarchismu.

Spor mezi oběma proudy se vede o otázku státu, autority a demokracie.

Jedním z důvodů, proč je dnes zejména ve Východní Evropě anarchismus populární je jeho boj proti státu, a to zejména ve světle minulého stalinistického režimu s jeho všemocným utlačujícím státem, vůči němuž se chce každý rozumný levičák vymezit.

Původní kritika marxismu se tak stává zároveň kritikou minulého režimu, stalinismu. Dějiny jako by daly anarchismu za pravdu. Toto je například citát z devatenáctého století z pera anarchistického  klasik Bakunina:

„Ve jménu svobody, kterou pokládáme za jediný základ a jediný tvůrčí princip každé organizace – ať už ekonomické nebo politické – budeme vždy protestovat proti všemu, co by v jakékoliv podobě připomínalo státní komunismus či socialismus.“[6]

Odmítání státu pak nabývalo vskutku radikalistických podob:

„Stát je tedy nejzřetelnějším, nejcynyčtějším popřením toho, co je lidské.“[7]

Nastolení státního socialismu je pak jednou z výtek, které předhazují anarchisté marxistům.

Nemají pravdu, a do značné míry se vlamují do otevřených dveří. K tomu, abychom to zahlédli se však musíme zabývat marxistickou teorií státu.

Marxismus a stát

V odsuzování státu jakožto nástroje útlaku se marxisté a anarchisté shodnou. Toto říká o státu Lenin: „Podle Marxe je stát orgánem třídní nadvlády, orgánem pro utlačování jedné třídy druhou, pro vytvoření takového „pořádku“, který legalizuje a zakotvuje tento útlak a zmírňuje tak konflikt mezi třídami.“[8] A jinde: „Každý stát je zvláštní potlačovací mocí k potlačování porobené třídy. Proto je každý stát nesvobodný a nelidový.“[9]

Marxisté se však na rozdíl od anarchistů nedomnívají, že hned po revoluci bude možná úplně svobodná společnost pro každého. Poražená kapitalistická třída bude mít pravděpodobně zájem o to, aby převrhla socialismus zpátky v kapitalismus a vyvlastněné produkční prostředky jí byly vráceny. Proto bude třeba proti bývalé kapitalistické třídě sebeobrana ze strany většiny společnosti, tj. pracující třídy.

V socialistické revoluci je třeba kapitalistický stát rozbít. Engels o tom říká toto:

„Nyní se však rychlými kroky blížíme k takovému vývojovému stupni výroby, kdy nejenže existence těchto tříd přestala být nutností, ale naopak se stává přímou překážkou výroby. Třídy zaniknou právě tak nevyhnutelně, jako v minulosti vznikly. S nimi nevyhnutelně zahyne i stát. Společnost, která zorganizuje výrobu novým způsobem, na základě svobodného a rovnoprávného sdružení výrobců, uloží celou státní mašinérii tam, kam potom bude patřit: do muzea starožitností vedle kolovratu a bronzové sekery.“[10]

Je třeba zrušit byrokracii, stálou armádu atd. Vzorem byla Pažížská komununa, o které Marx, byvše citován Leninem, tvrdí toto:

„Komuna se utvořila z členů městských rad zvolených v jednotlivých pařížských obvodech na základě všeobecného volebního práva. Byli odpovědní a kdykoliv sesaditelní. Většinu tvořili samozřejmě dělníci nebo uznávaní zástupci dělnické třídy…

…Policie, jež byla dosud nástrojem vlády ve státě, byla ihned zbavena všech svých politických funkcí a přeměněna v odpovědný a kdykoliv sesaditelný orgán Komuny… Právě tak i úředníci ve všech ostatních sférách státní správy… Počínaje členy Komuny, shora až dolů, se veřejná služba musela vykonávat za dělnickou mzdu. Veškeré výsady a reprezentační příplatky vysokých státních úředníků zmizely zároveň s těmito úředníky… Po odstranění pravidelné armády a policie, těchto nástrojů fyzické moci staré vlády, se Komuna ihned postarala o to, aby zlomila i nástroj duchovní poroby – moc kněží. Soudní úředníci ztratili svou zdánlivou nezávislost…  měli být veřejně voleni, odpovědní a sesaditelní.“[11]

Jaký kontrast tohoto radikálně demokratického programu Marxe a Lenina s minulým stalinistickým režimem s jeho všudypřítomnou policií, ohromnou byrokracií a nedemokratickým despotickým státem!

Stát tedy podle marxistů mahradí  komuny pracující ozbrojené pracující třídy, které se ve směru k pracujícím organizují zdola a co nejvíce demokraticky, ve směru ke zbytku kapitalistické třídy jsou však utlačovatelské ve smyslu, že jim nedovolí realizovat vlastní vůli zpětného převzetí produkčních prostředků.  Tuto sebeorganizaci dělníků těsně po revoluci lze nazývat státem, ale jen velmi oslabeném smyslu slova, s velikou licencí. Lenin používá termín „polostát“, jinde „něčím, co už vlastně státem není“[12]. I tento útvar pak po revoluci postupně odumírá, tak jak se v průběhu rozkvětu socialismu ztrácí potřeba potomků vládnoucích tříd zvrátit stav věcí zpět:

„Za prvé. Hned na počátku této úvahy Engels říká, že jakmile proletariát uchopí státní moc, „zruší tím stát jakožto stát“. Co to znamená, o tom „nebývá zvykem“ přemýšlet. Obvykle se to buď úplně ignoruje,  nebo se to pokládá za jakousi Engelsovu „hegelovskou slabůstku“. Ve skutečnosti jsou však v těchto slovech stručně vyjádřeny zkušenosti z jedné z největších proletářských revolucí, zkušenosti z Pařížské komuny z roku 1871, ale o tom podrobněji pojednáme až na příslušném místě. Ve skutečnosti tu Engels mluví o „zrušení“ buržoazního státu proletářskou revolucí, kdežto slova o odumírání se týkají zbytků proletářské státní organizace po socialistické revoluci. Buržoazní stát podle Engelse „neodumírá“, ale proletariát jej „zruší“ revolucí. Teprve po této revoluci proletářský stát či polostát odumírá.“[13]

Trockista Ian Birchall pozanamenává, že kniha „Stát a revoluce“, ve které revolucionář Lenin rozebírá otázku vztahu marxistů ke státu, byla přijata mnohem lépe dobovými anarchisty než ortodoxními marxisty. Cituje Alfreda Rosmera, který popisuje  přijetí knihy ve Francii:

„Lenin, marxista a sociální demokrat, byl pojímán teoretiky socialistických stran, které se hlásily k marxismu, jakožto vyděděnec. „To není marxistické“, ječeli, „je to směs anarchismu a blanquismu“… Na druhou stranu, pro revolucionáře situované mimo mainstream ortodoxního marxismu, pro syndykalisty a anarchisty, byl tento blanquismus příjemným zjevením. Nikdy takový jakzyk od marxistů, které znali, neslyšeli. Četli a znovu četli tuto interpretaci Marxe, která pro ně byla docela neznámá.“[14

Marxismus a autorita

Antiautoritářství je základním pojmem, kterým se definuje každý anarchista. Tyto slova jsou tak skoro synonymy. Anarchistický časopis Omladina pak definoval autoritu takto: „Autorita je mocí a souhrnem prostředků, sloužících k donucování někoho k činům, jež dle vůle jiného konat má. Mít moc jest tudíž nutnou součástí autority. A tato moc je možnost vnutit někomu svou vůli násilím. A stát je takovou institucí násilí par excellence.“[15]

Engels píše o autoritě v dopisu Paulu Lafarguovi:

„Jakmile něco bakuninistům něco znelíbí, řeknou: to je autoritářské a tak si představují, že to navždy prokleli. Pokud by byli dělníky místo buržoy, novináři, atd., nebo pokud by věnovali trochu studia ekonomickým otázkám a podmínkám v moderním průmyslu, věděli by, že není možná žádná společná akce jakéhokoli druhu bez uložení nějaké vnější vůle, tj. autority.“[16]

V jiném dopise Engels poznamenává, že antiautoritářství je vlastně koncept antidemokratický:

„V této společnosti [tj.v bakuninistické ideátlní budoucí společnosti] nebude žádná autorita, protože autorita = stát = absolutní zlo. (Jak navrhují tito lidé provozovat továrnu, železnici nebo vést loď bez vůle jež v poslední instanci rozhodne, bez managementu jednotlivce, nám ovšem neříkají.) Autorita většiny nad menšinou také mizí.“[17]

Engels pokračuje: „Každý jednotlivec a každá společnost je autonomní; ale jak možná společnost dokonce dvou lidí, pokud se každý nevzdá určitého množství autonomie, Bakunin mlčí.“[18]

Hal Draper poznamenává: „Všude v moderní společnosti, kombinovaná akce má tendenci vytlačovat „nezávislou akci jednotlivců“, a to implikuje organizaci. „Nyní, jak je možná organizace bez autority?“ Zmizí autorita v sociální revoluci, nebo pouze změní svou formu? Dobře, v produkci operace (řekněme) stroje na bavlnu nařizuje jisté zákonitosti; například, dělníci musí pracovat když je válec nahoře a nemohou pracovat když je válec dole. Válec „se nestará o individuální autonomii“ – nebo o jakékoli jiné slogany.“[19]

Engels o tom píše: „…je absurdní mluvit o principu autority jako o by byl absolutním zlem a princip autonomie absolutním dobrem. Autorita a autonomie jsou relativními věcmi, jejiž sféry variují s rozličnými fázemi vývoje společnosti. Pokud by se autonomisté omezili na tvrzení, že sociální organizace budoucnosti bude omezovat autoritu výhradně na limity, v rámci nichž to podmínky produkce činí nevyhnutelným, rozuměli bychom si; ale jsou slepí ke všem faktům, které činí věci nutné a s vášní bojují proti slovu.“[20]

Jak si představují anarchisté revoluci? Vždyť revoluce není nic jiného než „vnucovat někomu něčí vůli násilím“, kdy pracující třída vnucuje svou vůli násilím kapitalistické třídě. Engels napsal:

„Věřím, že pojmy „autority“ a centralizace jsou velmi zneužívány. Neznám nic více autoritářského než revoluci, a když je jedna vůle vnucována druhým bombami a kulkami, jako v každé revoluci, zdá se mi že je uskutečňován čin autority. Byl to nedostatek centralizace a autority, jež stál Pařížskou komunu její život.“[21]

Abychom uzavřeli, pro anarchisty je konečným cílem zrušení autority, pro marxisty demokratizace politické autority, a vskutku veškeré autority.

Červená a černá

Michael Bakunin, podle Václava Tomka a Ondřeje Slačálka „jedna z nejvýznačnějších osobností evropského revolučního a anarchistického hnutí“[22],  který „náleží mezi zakladatelské osobnosti anarchistického hnutí – a to především jako teoretizující organizátor a praktik“[23], dle těchto autorů „udělal v dosavadních koncepcích tlustou dělící čáru mezi autoritářskými a antiautoritářskými snahami.“[24] Podívejme se na jeho koncepci revoluce:

„Ve své představě o přípravě revoluce počítal Bakunin s organizací tajných skupin s přísnou vnitřní hiearchií, zvlášť pro městské obyvatelstvo, zvlášť pro venkovské a zvlášt pro mládež. Řídící centrum mělo být pětičlenné, měl v něm být Arnold, Bakunin a tři volení členové.“[25]

Hal Draper věnuje těmto Bakuninovým nedemokratickým koncepcím a jeho nedemokratickému vystupování uvnitř První internacionály několik stran ve své knize. Bylo by však chybné na základě těchto koncepcí odsuzovat celou osobnost Bakunina jakožto reakční. Snažme se navazovat na to, co je anarchismu dobré a hledejme průsečíky. Vždyť slabin Bakuninovy koncepce jsou si vědomi i současní anarchisté. Tomek a Slačálek píší: „Peter Marshall poukazuje na  Bakuninův význačný příspěvěk k anarchistickému myšlení a strategii, na jeho výstižnou kritiku utlačovatelské povahy v státu, na nebezpečí revoluční vlády, ale i na Bakuninovu rozpornost v jeho snaze dosáhnout v tajném společenství libertariánských výsledků v podstatě autoritářskými prostředky.“[26]

Moderní anarchismus se „pročistil“, na základě několika desítek let svého vývoje v antikapitalistickém hnutí opravil mnohé své slabiny a dokonce převzal některé z prvků marxismu, zejména co se týče Marxova citátu „sebeemancipace pracujících musí být aktem těchto pracujících samotných.“ Mnohé z kritiky vůči anarchismu, která byla výše zmíněna, tak musí být brána z licencí či selektivně. Například trockista Leo Zeilig píše v recenzi knihy anarchistů Michala Schmidta a Luciena van der Walta „Black Flame: The Revolutionary Class Politics of Anarchism and Syndicalism: „Schmidt a van der Valt také rozptylují mnohá klišé ohledně anarchismu. Anarchisté neodmítají všechny pojmy hiearchické moci, ale rozeznávají „legitimní donucovací moc, odvozenou z kolektivního a demokratického rozhodování.“[27] Jak píše trockista Ian Birshall, „linie mezi anarchismem a marxismem je často rozostřená.“[28]

Tlustá čára mezi „autoritářskými a antiautoritářskými snahami“ (lépe: demokratickými a nedemokratickými snahami) tak rozhodně nevede mezi marxismem a anarchismem, ale mezi těmito dvěma proudy a stalinismem.

I co se týče praktického vývoje marxismu a anarchismu, můžeme vidět zmíněné „rozostření“. Marxisté a anarchisté stáli na jedné straně barikády v mnoha stávkách a antikapitalistických revoltách. Nejznámějším příkladem je asi boj marxistické POUM a anarchistické CNT proti fašistům a stalinistům ve Španělsku 1936, jak barvitě popisuje antistalinský socialista George Orwell ve své knize „Hold Katalánsku“.

Ale ani největší kámen sváru mezi marxisty a anarchisty, Ruská revoluce 1917, nemůže být pojímána tak jednoznačně rozdělujícím způsobem, jak byla předkládána českými anarchisty v posledních dvaceti letech. V tomto článku není prostor rozebírat symbol tohoto rozdělení, krondštadtské povstání, tak jen tezovitě: Trockij popsal v srpnu 1940 (ten samý měsíc kdy zemřel rukou stalinistického agenta) potlačení tohoto povstání jako „tragickou nutnost“[29]. Pokud někdo něco něco pokládá za tragédii, rozhodně to není něco, co by si psal na prapory jako svůj program pro budoucnost. Ostatně, trockisty je pokládána za tragédii celá Ruská revoluce, jejíž celá historie je historií degenerace původního emancipačního projektu, jež se by se dal shrnout pod Leninovo „všechnu moc sovětům“, tj. spontánně vzniklým dělnickým radám, tragické degenerace, kdy pod vlivem objektivních podmínek (de-klasizace dělnické třídy, hospodářský kolaps, intervence, izolace Ruské revoluce) bylo stále více ustupováno od původního radikálně demokratického programu. Čertovo kopítko je však v zaměňování historického procesu degerace za tento program.

Proto ani zde není možno klást ostrou dělící linii mezi marxisty a anarchisty. Alfred Rosmer, francouzský syndikalista, píše:

„Mladému španělskému soudruhovi, který, chtěje dokázat svou komunistickou ortodoxii, proklamoval: „bojujeme nelítostný boj proti anarchistům“, Bucharin ostře odpověděl: „Co myslíte bojem proti anarchistům? Od Října existovali nějací anarchisté kteří přistoupili k diktatuře proletariátu. Další se k nám přiblížili a pracují v sovětech a ekonomických institucích. To není otázka „boje“ s nimi, ale upřímné a srdečné diskuse, abychom viděli, zda můzeme společně pracovat, a opuštění tohoto pokusu pouze pokud vidíme nepřekonatelnou překážku.“[30]

Jeden z těchto anarchistů kteří bojovali na straně bolševiků, Victor Serge (přesto, že se jedná z jednoho nejvýraznějších anarchistů v historii, mu ve své objemné knize nevěnují Tomek se Slačálkem ani řádku), vyznává: „Lenin byl velice úzkostlivý, aby měl na své straně nejlepší z anarchistů.“[31]

Ian Birchall popisuje, jak „Lenin si našel čas v po-revolučním období, aby diskutoval s takovými anarchisty jako Alexander Berkman, Emou Goldman a Nestorem Machnem. Ve svých pamětech Machno popisuje velice smířlivého Lenina, hodlajího přiznat, že chybuje.“[32]

Serge nám říká, kterak: „Trockij, o mnoho později (v roce 1938, myslím), líčil, že Lenin a on přemýšleli o uznání autonomního regionu pro anarchistické rolníky na Ukrajině, jejichž vojenským vůdcem Machno byl. Tato dohoda byla zároveň spravedlivá a diplomatická, a snad výhled tak šlechetný, že by to uchránilo revoluci od tragédie, ke které směřovala.“[33]

Tomek se Slačálkem líčí, kterak bylo anarchistům založit založit v Moskvě muzeum anarchisty Kropotkina, které vzniklo v roce 1923.[34]

Leo Zeilig se zmiňuje o osudu Williama Haywooda, známého amerického syndikalisty a militanta Industrial Workers of the World, který v roce 1921 utekl do Ruska a pomáhal organizovat oficiální experiment samosprávy na Urale a Sibiři, nazvaný Autonomní průmyslová kolonie. Haywood zemřel v roce 1928, v roce, kdy Stalin kolonii zavřel.[35]